Max se narodil v malé obci Struhařov nedaleko Prahy. Kolem této lokality jsme jezdili téměř každý víkend do nedalekých Jevan ve snaze uniknout ruchu velkoměsta. Počátkem května nás zaujaly vylepené letáčky s nabídkou štěňat a zatoužili jsme se na ně alespoň podívat. Po zavolání na uvedené číslo jsme navíc zjistili, že chovatelé jsou místní a od štěňat nás tak dělilo jen pár desítek metrů. Za malou chvíli jsme se již rozplývali nad skupinkou neuvěřitelně roztomilých štěňátek dovádějících na zahradě. Většina z nich se soustředila spíše na vzájemnou hru mezi sebou a pozornost nám věnovala jen krátkou chvíli. Jedno ze štěňátek si nás však od začátku všímalo více. Bylo neuvěřitelně mazlivé a když se na nás dívalo svýma překrásnýma očima, netrvalo dlouho, aby zalíbení bylo vzájemné. Uvědomovali jsme si však, že pořízení pejska není jen tak a proto jsme se před naším rozhodnutím téměř půl hodiny radili na neutrální půdě, tedy stranou všech těch roztomilých štěňátek. Když jsme se k chovatelům vrátili, náš oblíbenec nám opět věnoval nejvíce pozornosti. Jakoby říkal, že ho přece nemůžeme nechtít. A bez něj jsme toho dne skutečně neodjeli.
Již při návratu domů jsme přemýšleli nad tím jak se náš nový člen rodiny bude jmenovat. K našemu překvapení byl neuvěřitelně hodný a z auta zvědavě pozoroval okolí. Naše první zastávka byla v obchodě s chovatelskými potřebami, kde si náš nový miláček okamžitě získal přízeň celého týmu prodavačů a prodavaček. Nakoupili jsme pro něj granule, obojek a nějakou tu hračku. Jako bonus nám věnovali ještě jednu plyšovou zdarma.
V našem bytě štěňátko okamžitě začalo prozkoumávat každý kout, nicméně si počínalo nesměle. Začali jsme jej oslovovat jménem Max, na které začalo téměř ihned reagovat. S napětím jsme očekávali jak se Maxíček bude chovat po odloučení od jeho sourozenců a matky. Nicméně to nesl velmi statečně. Obávali jsme se toho, že bude kňučet celou noc, ale překvapil nás, když se tak vůbec nestalo! Vytvořili jsme mu „ohrádku“ z krabic vedle naší ložnice, abychom ho měli na dohled. Většinu noci spal a poté co začalo svítat si hrál s plyšovou hračkou. Pozorovat ho jak krásně se s ní mazlil bylo pro nás tím nepříjemnějším probuzením.
První dny a noci byly náročné především ve velmi častém venčení. Takhle malé štěně má zkrátka příliš malý močový měchýř, který se musí vyprazdňovat každé 2-3 hodiny. Nepříjemné to bylo zvláště v noci, odměnou nám však později bylo, že Max udělal doma všeho všudy 3 nebo 4 loužičky a poté pochopil, že „záchod“ je jen venku na trávníku. Nutno dodat, že nebylo nutné jej nijak trestat. Stačilo jen neustále ho sledovat a trochu předvídat. Brali jsme ho ven pro jistotu i preventivně. Na čas je toto plemeno zkrátka velmi náročné, ale nejen jako štěně. Z našeho nového přírustku do rodiny jsme však nadšeni a každý z našich známých a příbuzných si Maxe hned oblíbil. A Max je z toho ve svém živlu. Miluje lidi i ostatní psy. S každým si chce hrát a je až neuvěřitelně mazlivý. Dokáže být stejně tak hodný jako i pěkný raubíř.
Cestování se Maxovi očividně ihned zalíbilo. Do auta se sám škrábal jako kdyby měl lásku k motorismu už v genech. Poté si s naprostou samozřejmostí udělal pohodlí na zadním sedadle odkud zvědavě pozoroval okolní krajinu. Ještě více se mu líbilo pomalé pojíždění po ucpaném velkoměstě. Tam je toho z okénka k vidění mnohem více, především ostatní auta a chodci. Bezkonkurenčně nejvíc ho zatím zaujala parta dělníků, obzvláště jeden z nich pracující se sbíječkou. Obrovský rámus, který tento pracovní nástroj produkoval ho však nechával naprosto klidným. Labradora zkrátka jen tak něco nevyvede z míry, což je ostatně o tomto plemeni s velmi klidnou povahou všeobecně známo:-)
